Viděla jsem básníka, jak mířil za horizont.
Odcházel tam a vracel se zpět.
Jak zvěd snad chodil se tam opájet.
To zdálo se my při pohledu na horizont.
Jak iluzi jsem sebe zrcadlila,
básníka míjela, lhát si dovolila,
v chladnoucí touze přízemní.
Viděla jsem básníka. Stál na kraji cesty.
A mlčel. Neboť mlčení je důležité.
Mlčel tak nahlas, jako mluví hvězdy,
– a bloudil, byť stál na kraji cesty.
Ve verších otáčel se zpět,
životem vyzván vyprávět…
Má bytost byla zbloudilá.
Viděla jsem básníka. Seděl na prahu a plakal.
Obklíčen horizontem v tichu hlasitém,
Otázka padá – klidně jak rosa s úsvitem
„Básníku, proč jsi plakal?“
V prázdnotě plné setkal jsem se s hrůzou,
jen v bolesti lze říci slzou,
ne sladká, že slaná touha je.
Říkat je možné beze slov.
Viděla jsem básníka.
Padaly vločky a pak už nic.
Zdroj: Blaise Hayward