V rozvalinách života, jak vnitřnosti vyvržená jsoucna.
Stále živá, pevná jsou a z kamene.
Přesto neochvějně základ jeho trvá
a z něho to, co jest, se vyklene.
A ve skeletu zlomeném ty kameny jak kosti chrastí,
když vítr opírá se do nich – těžce, co unese.
A k tomu pronikavě, hrozně pronikavě šeptá,
„Budiž proklet!“
Očekávala mě.
Na dně nitra vyvrženého ze tmy, kde jedině vídával jsem světlo.
Tam trpělivě čekala, na mě, zbabělce ztrápeného,
ta schránka obrazu světa, jež byl zhmotněn do prázdna,
co naplnilo duši starce zrůdného.
Na nejkrásnějším místě – v té skále, na vodě živorodé,
kterou viděl jsem jak mrtvé bahno, protože voda vrací zpět jen to, co sama vidí.
Na nejkrásnějším místě – ve lži a na útěku; ze svobodné vůle, toho daru posvátného,
jenž zprznil jsem, jak ducha svého.
Zradil jsem. Zradil Boha a bratra s očima ďábelskýma,
které mojí nevinnost si podmanily
v přísaze krví.
Chtěl jsem. Moc jsem chtěl, ale neudělal.
A už nikdy, nikdy jsem pak nebyl tak blízko světlu.
Tak se budoucnost stala minulostí s hříchem největším, jenž jest.
Doufám, že mi nikdy neodpustíš…
Budiž jsem proklet!
Galina Fleischmannová: Ivo, olej na plátně, 140 x 165 cm.
Báseň je inspirovaná filmem Velká voda (Golemata voda, 2004) Iva Trajkova.