Dušičky. Něco z nás odchází do podsvětí, něco z říše mrtvých jako by ožilo. Hranice mezi světy jsou teď tenké. Co jsme se v sobě rozhodli zahrabat a pohřbít, vyplouvá znovu na povrch; co jsme chtěli uměle udržet při životě, umírá.
Zeptali se mě jazykem hudby a tance: „Kolik váží Vaše touha?“
„Asi tak, co se vejde do bezedné duše“, odpovídám.
Zdroj: Everything you can imagine is real (Facebook)
✴︎
Potkali jsme se, ač se nehledali a přtouhali.
Minuli co? Bylo to tak těsné, přitom bezkontaktní.
Odděloval nás sotva viditelný závoj
z pavučiny příběhů, kam nevetkali jsme ten náš.
Nejdřív jsme se zastavili; rozpačitě, se zaujetím.
Bezděčně jsme vdechovali dech toho druhého
a nevědomě do sebe jímali neviditelné části protějšku.
Ano, cosi bylo ve vzduchu.
Jsme, vnímáme, chvíli i cítíme. Touha křičí!
Svůdná blízkost, vzrušující chvění, neochvějná zábrana.
A zas ten mlžný film, co dal o sobě vědět,
když stáli jsme tam najednou proti sobě v krajině všech příběhů.
Možná i natáhli jsme ruku, marný pokus snahy,
na druhou stranu do neznáma, co v ten moment změnilo se ve vodní hladinu.
Pozor! Proč dotýkat se svého odrazu, pouhého obrazu?
Dotyk obraz rozbije, horkostí touhy se vypaří.
Chlad srdcí proměnil ho v ledové krystalky rozptýlené ve vzduchu,
který opět sdílíme v tom místě,
kde zastavili jsme se u kraje našich cest pod oblakem,
co jediný dotýká se země – v mlze.
Zmatek.
Za bariérou mlhy a přesto jako mlha ve mně.
Nemohu se Tě dotknout. Nepustíš mě. Ani já Tebe.
Svléknout se a neodhalit, odhalit a nesvléknout.
Dlíme v neúplnosti.
Neviditelná překážka. Hříčka touhy nebo trapné nedorozumění?
Ruka klesla, smířený pohled.
Hmmm, krásný mlžný opar, jak okouzlující.
Ještě pohled zpět a vzdech, ach, jsi už ve mně napořád…!