Mrazivý chlad jiskří, rozpíná se vzduchem,
objímá stěny kostela.
Tramvaj cinká, listy šustí suchem;
nasáklé šedým neúspěchem
plouží se živé stíny
vyplnit žití šablonu;
planě vyplácnuté přání
zvedá Ti pak oponu.
Horečně.
A do dne jehož jeviště už nedohlédnu.
Mezitím asfalt vpíjí zbytky snění,
mé boty zatím bez zardění
ulizují,
co živic praskliny víc nepobraly,
když město vstává neměnně,
a ty ne.
Ne v studeném Světle, které žije,
kde světlo vroucí zve se relikvie,
tam kde ve stejnosti pestře hraje sivá pára z komína.
Prý nevina…
My často poblouzněni víny
bez studu a kocoviny
mladosti věčné
v radosti pozemské však bez nektaru,
pili lačně,
nač věšet nad tím hlavu
teď?
Teď dýchám výpar vzpomínek.
Slunce zamrzá a jí se ambrózie.
Teď.
Zdroj: Pinterest