Rozbitá nádoba plná
bělostné touhy – skryté ve mně,
vzpomínky střípku – forma skelná
v kaluži odráží se temně.
Těch relikvií dotýkám se jemně.
V údivu tichém – nesmrtelnost.
A jak mi chutná? Nepředstavitelně!
Nelačnit zkusit – velká ctnost.
V kaluži teď i pravda hořká –
trpká jako čokoláda,
trávena půdou nezná zítřka,
já přesto mám ji ráda.
Ne, myslím, nebyla to zrada,
když štěstí rozlilo se na zem –
je všech – a v kapkách tiše padá,
plnost se v prázdno mění rázem.
Sen vyprázdněný do nicoty,
štěstím je láska bez výhrad.
To do podoby terakoty
mění se hlína akorát –
pálená hříchem napořád.
Dechem a zemí, slzami, žárem,
nádoba zničená mnohokrát,
z živlů se rodí novým tvarem.
Jak čokoláda pravda hořká –
i k trpkosti jsme posláni.
A k sladkosti jsou malá dvířka –
nést svoje srdce na dlani.
.
.
.
Zdroj: Pinterest