Venku prší. Je pravé poledne.
Mladý den nevinně vplouvá do zralosti. Vlhký vzduch je jeho dechem a chvěje se dychtivostí nad mokrým chladem deště.
Ležíme spolu v peřinách. Nedýcháme. Jsme součást dechu. Jsme dech. Jsme chvějící se dychtivost.
Pozorujeme umírající vláhu, jak padá z nebes; jak se vsakuje do zemského předpeklí. Do zemité bytostnosti, jejíž horkost je ještě vzrušující.
Vzrušující jako chvíle těsně před skokem i pádem. Jako chvíle, kdy si myslíme, že to co cítíme, je bezpečí.
Ležíme spolu. Ležíme udušeni požitky křičícího deště, který nás volá. Který se v extázi rozbíjí o hranici našeho pohodlí. O místo, kde končí dech. O prázdný okamžik, kdy není nic, jen jedna bytost.
A vláha prýštící do života.
Venku prší, a byť je už hluboká noc, je pravé poledne.
