Vidím Tě z hloubi –
kus hmoty na dně podstaty.
Bývala šperkem světské chlouby,
dnes kolem ryjí lopaty.
S životem prosáknutým dogmaty
z výšky svých tužeb hledím
do zahrad ozdobených poupaty,
bolestnou krásou trpím.
Dívám se shora,
do hloubky nesmírného nadhledu,
na zmrtvělého tvora,
do očí plných rozhledu.
Já za ruku Tě provedu
v nebeském našem dialogu.
Do síně poznání Tě uvedu,
čas přišel – sebrat života Ti drogu.
Hmyz kolem lítá, nářek a křik,
ba ne, je chladno, nastal klid,
poznání přišlo rychle, jak šípu dřík
a živou bytost bys tu nezahlíd.
Jen havran tiše na lože Ti vlít,
do masa v břiše klove bezhlavě.
Ve světech obou navždy bude dlít,
za vstup se platí – sladce, lepkavě.
Vidím Tě z hloubi, dívám se shora,
tajemství začátek v krvavé větě.
Život je bytí metafora,
vždycky se vzbudíš – jen dnes už v jiném světě.
Jan Šplíchal, Z cyklu Krajiny, 1974. Zdroj: Wikipedie
Ilustrace od Stephena Gammela z knihy Scary Stories to Tell in the Dark. Zdroj: Pinterest