Když prší

Když prší, svět je nejkrásnější. Nenech se zmást tou ponurostí.

Když prší, je to jako když srdce brečí. A ty v něm po vyplakaném smutku můžeš uvidět vzpomínky, které jsi zapomněl.

Když prší, je to jako koukat se do sebe.

Je to jako vzpomenout si na léto u babičky a být tam zase s ní. Být malý, sedět na parapetu otevřeného okna za síťkou na komáry a trochu se bát bouřky.

Vidět svůj strach z hromů a blesků a přesto tam zůstat sedět. Protože vůně deště ve vzduchu, hrudník chvějící se vzrušením a neuposlechnutí, abys slezl, za to stojí. To je odvaha.

Kdy v životě zas budeš sedět na okně, dýchat déšť a neposlouchat babičku?

Když prší, cítíš to, na co si už nejde vzpomenout.

Když prší, očišťuješ se spolu se zemí.

Když prší, zažíváš, co je to domov.

Když prší, přeješ si, ať to nikdy neskončí. Abys mohl pít čaj a světlu svíčky tajně říkat, jak je to krásné.

Když prší, přeješ si, ať to nikdy neskončí. I když jsi venku a nemáš deštník. Abys měl důvod s radostí blázna promoknout až na kost. To je to taky odvaha.

Když prší, jsi promočený zvenku nebo zevnitř. Duše je v pohodlí.

Teď je to krásné.

Už to nikdy nezapomeneš. A když ano, počkáš zase na déšť, jestli Tě v srdci něčím nepřekvapí.

Není krásnější melodie, než když kapky deště buší o okna a parapety. Veř mi, není krásnější melodie. Poslouchej.

Když prší, máš důvod nechat své melancholické já se nadechnout. Aby si to pamatovalo, až pršet nebude.

Déšť je obhajoba smutku.

I smutek je láska.

A ty to víš.

Když prší, svět je nejkrásnější.