Umíráš, chtěl jsem Ti ještě mnohé povědět.
Umíráš, tiše a smířeně,
zatímco slzy bijí v plochý říms
nad nimi znaky zkřížené
v hlomozném tichu slídí.
Jak pokorně a tiše, bez odporu,
přijímáš konec, kvůli komu?
A já neviděl, nemohl jsem zhola nic,
spíš nevšímal si z klece nitra,
že sbohem toužíš světu říct.
A ty teď umíráš – jak důstojně…
Kůže už vybledla, líc nezáří barvou rudou,
na skelet odhalils pravdu krutou,
že časvšem pořád stejně běží,
já stěží, ztěžka vnímám chladný dech – –
– – a ty v podzimních zdech – mi umíráš…
Zdroj: Kylli Spare