Pomíjivé kousky zlata
poskládané z bláta,
svatá nebude Ti nikdy zem,
když po ní chodíš utrápen,
zmámen vírou malou,
vůlí vlastní slabou,
tmou bez omluvy,
i když šíleně to bolí,
v roli bez pokory
ubíráš.
Ubíráš sebe,
přehlížíš rumělkové nebe,
zebe Tě u srdce
prudce.
Ruce jsou koruny intelektu,
ty srkáš z nákladného sektu,
na rtu lacině výmluva chabá,
že okolní svět je ta zrada,
pravá
láska chybí Ti.
Chybí mít víru,
že odpustit lze každou vinu,
ne klukovinu, leč vážné provinění,
co člověk člověku už dlužen není,
co mění v prominutí sobě.
Teď. Nikoliv až hrobě.
V době žití
není zbytí
zříti sílu v činu.
Řeklo se Buď a vznikla nebesa,
stvoření jásá,
neklesá.
Svět vzniká z rozhodnutí,
ze slova,
ani Tvé bytí není náhoda.
⭕️
