Zodpovědnost, svoboda, vlastnosti

Přemýšlela jsem o svobodě, o zodpovědnosti, o osobnostních vlastnostech. O jejich významech, hranicích i vztazích. O odlišnosti mezi odpovědností a zodpovědností, o kontextu těchto pojmů s Tajemstvím, s posláním, s povinnostmi, s vlastní osobností, i s okolním viditelným i neviditelným 

světem. 

Přicházel ale pouze jediný soubor myšlenek, který jsem se snažila zahnat jako nerelevantní projev objevující se v absolutně nepřijatelnou dobu a odpoutávající mne od tématu. Ovšem ve chvíli, kdy jsem tyto myšlenky přestala odmítat, mě napadlo, že ony by mohly být odpovědí na dané téma. Mohly by být těmi, které symbolicky odrážejí osobnostní vlastnosti v kontextu svobody vůči vlastní zodpovědnosti. 

Zdroj:  pigpog.com

Zdroj: pigpog.com

 

Tyto myšlenky jsou totiž manifestací svobody. Svobody projevit se, svobody tvořit; nechat se oslovit, nechat proudit, co přichází; svobody akceptovat to, i svobody to odmítnout, zaplašit, zhodnotit. 

Ukazují zodpovědnost vůči obsahům, které ke mně přicházejí, zodpovědnost vůči vlastní osobnosti s jejími přednostmi i nedostatky, zodpovědnost vůči jakýmsi niterným potřebám a pnutím, možná i zodpovědnost k poslání, ale kdo může říct, že si je jist tím, k čemu byl poslán.

Jsou odrazem také osobnostních vlastností. Ty se projevují v obsahu i formách, v postojích k zadanému tématu, v hodnotách. Vlastnosti jsou filtrem tvořící jedinečné formy univerzálnímu obsahu, který může svobodně proudit, postavíme-li se zodpovědně primárně k nám samým.

Zdroj: tysonwilliams.com on Flickr

Zdroj: tysonwilliams.com on Flickr

 

Nevím, jak následující text souvisí nebo nesouvisí s tématem zodpovědnosti, svobody a vlastností. Přesto, ať mně se to líbí nebo nelíbí, samozvaným východiskem se tak stala poezie.

NO – A – CO? 

Venku prší. Je pravé poledne. Mladý den nevinně vplouvá do zralosti. Vlhký vzduch je jeho dechem a 

chvěje se dychtivostí nad mokrým chladem deště. 

Ležíme spolu v peřinách. Nedýcháme. Jsme součást dechu. Jsme dech. Jsme chvějící se dychtivost. 

Pozorujeme umírající vláhu, jak padá z nebes; jak se vsakuje do zemského předpeklí. Do zemité 

bytostnosti, jejíž horkost je ještě vzrušující. Vzrušující jako chvíle těsně před skokem i pádem. Jako 

chvíle, kdy si myslíme, že to co cítíme, je bezpečí.

Ležíme spolu. Ležíme udušeni požitky křičícího deště, který nás volá. Který se v extázi rozbíjí o hranici 

našeho pohodlí. O místo, kde končí dech. O prázdný okamžik, kdy není nic, jen jedna bytost. A vláha 

prýštící do života. 

Venku prší, a byť je už hluboká noc, je pravé poledne.