Viděla jsem básníka

Viděla jsem básníka, jak mířil za horizont.

Odcházel tam a vracel se zpět.

Jak zvěd snad chodil se tam opájet.

To zdálo se my při pohledu na horizont.

Jak iluzi jsem sebe zrcadlila,

básníka míjela, lhát si dovolila,

v chladnoucí touze přízemní.

Viděla jsem básníka. Stál na kraji cesty.

A mlčel. Neboť mlčení je důležité.

Mlčel tak nahlas, jako mluví hvězdy,

- a bloudil, byť stál na kraji cesty.

Ve verších otáčel se zpět,

životem vyzván vyprávět…

Má bytost byla zbloudilá.

Viděla jsem básníka. Seděl na prahu a plakal.

Obklíčen horizontem v tichu hlasitém,

Otázka padá – klidně jak rosa s úsvitem

„Básníku, proč jsi plakal?“

V prázdnotě plné setkal jsem se s hrůzou,

jen v bolesti lze říci slzou,

ne sladká, že slaná touha je.

Říkat je možné beze slov.

Viděla jsem básníka.

Padaly vločky a pak už nic.