Ticho

Ticho umírá.

Už dlouho.

Smrtí pomalou a vleklou.

Samo do sebe se zavírá,

obléká kabát rozruchu,

tvář má vzteklou.

Ticho se zamklo. Do přepychové rakve.

Vůní z letokruhu přikrylo se

a s klíčem na dně nekonečném

sklíčeně zařve,

v spánku věčném

umírá.

Cedrové dřevo zdobí luční bob

a naděje má barvu fialovou.