Satori, zrcadlo společnosti

Ve Foru Karlín vystupoval tanečník Sergej Polunin. Znáš ho? Já ho neznala až do roku 2016. Tehdy o něm natočili dokument. Když na podzim 2018 oznámili 2 termíny jeho baletního vystoupení v Praze, vstupenky byly ani ne do 10 minut pryč. A to Ti řeknu, jít na Madonnu vyjde levnějc. Nemáme se vůbec špatně.

Tohle mohl být i docela vtipný článek. O životním příběhu jednoho geniálního dítěte s nadáním pro balet a s vytetovaným Putinem na hrudi. O instantní zápletce představení Satori, které nám sem přivezl. O hodnocení celého tanečního díla a jeho umělecké kritice. Ale nebude. Vždyť k tomu jsou tu stejně povolanější. Já můžu napsat jen o tom, co jsem tam doopravdy viděla – ZRCADLO SPOLEČNOSTI.

To zrcadlo mě poněkud znepokojuje. Že se máme dobře, to je v pořádku. Že vynakládáme své zdroje na kulturu, to je taky v pořádku. Kladu si ovšem otázku, kolik nás z těch asi 3 000 návštěvníků, co přišli na Polunina, chodí na podobná taneční představení pravidelně. Co tedy podle mě není v pořádku, je naše neschopnost sebereflexe, nedostatek sebevědomí a únik od vnitřní pravdivosti. To v praxi třeba znamená, že často nemáme vlastní úsudek, ale ani přístup ke svým emocím. Čili také k tomu, co pro nás osobně je nebo není krásné a proč. Všechno tohle za nás teď přece vyřeší média – snáze a rychleji. Řeknou nám, co se nám má nebo nemá líbit, co máme považovat za kvalitní nebo za odsouzení hodné, co máme nebo nemáme dělat, dokonce i co je pro nás dobré a co vůbec. 

Víš, to představení bylo hrozně moc hezký. Zkusila jsem být sama sobě tím médiem; prostředníkem – pozorovatelem i příjemcem zároveň. Oklepala jsem ze sebe elitářský hodnocení a prostě si jen přiznala , co cítím a vidím – na jevišti i kolem sebe.  

Citlivou a otevřenou bytost (s trochu horkou hlavou) zformovanou současností lidské společnosti, bolest dětských traumat transponovanou do vzdoru, odloučení od ducha stvořené extrémní touhou po splynutí s ním, nikdy nekončící hledáni pravdy, kde tanec jako obraz duše je jen vedlejším produktem po této cestě... 

Není žádné "my a oni", jedeme v tom všichni pěkně spolu, jsme součást celku. Pokud kritizujeme člověka pro to či ono, mějme na paměti, že naše bytosti jsou jak vodní hladiny – umí krásně zrcadlit své okolí. Ale dnešní člověk se málo dívá kolem sebe, a na sebe hledí jen povrchně. Poluninovo Satori není dotykem blaženosti, je odrazem reality, kterou jsme si stvořili; ta realita nám ukazuje prstem do tváře a my jí tleskáme. Značkové pozlátko oslňuje zrak. A to, co je někdy očím neviditelné, ale důležité, radši nevnímáme. 

Hele, já vím, že tohle není žádný terno čtení. Ale takhle já to prostě mám s tím Poluninem.

Martine, děkuju!