Rozestlaná postel

Viděla jsem jí! Viděla jsem rozestlanou postel Tracey Emin! Postel, o které jste už nejspíš někdy slyšeli, i když vás umění třeba vůbec nezajímá. Neustlat po sobě několik dní, to je v jistém smyslu umění. Jde také o umění výtvarné?

Pokud jste konceptualista, pak o umění bezpochyby jde. Konceptuální umění bylo definováno v polovině 60. let jako reakce na formalitu výtvarného světa. Logicky se tedy vyznačuje odmítáním tradičních výtvarných metod a sklonem k experimentu. Z toho vyplývá, že tvůrcem konceptuálního umění může být i laik. Základem je totiž myšlenka, (tedy koncept), která má přednost nad estetickým zájmem díla. Tato myšlenka také definuje postup tvorby díla, které tak činí opakovatelným. Umění podle návodu? Můžeme s tím souhlasit i nemusíme... Sol LeWitt, který sepsal Manifest konceptualismu, to tak viděl.

Restart konceptualismu přišel v 90. letech a podílela se na něm také Tracey Emin (*1963), britská výtvarnice a členka seskupení Young British Artists. Tvorba skupiny byla aktuálně syrová a neobvyklá, šokování tehdy ještě opravdu šokovalo a nápad znásilňoval formu. Když Tracey v roce 1998 vytvořila Rozestlanou postel jako umělecké dílo s názvem My Bed, měla již 5 let po své první galerijní sólo výstavě (White Cube: My Major Retrospective). Postel sice neodestlala Turnerově ceně, ovšem věhlas přesahující hranice země své autorce bezesporu zajistila. Mám za to, že i jistá míra rozpačitého přístupu veřejnosti k do té doby pozitivně vnímané tvůrkyni je přirozenou součástí údělu konceptualismu. 

Tracey Emin, My Bed, 1998. All rights reserved, DACS 2014. Photo credit: Courtesy The Saatchi Gallery, London / Photograph by Prudence Cuming Associates Ltd. Source:  www.tate.org.uk

Tracey Emin, My Bed, 1998. All rights reserved, DACS 2014. Photo credit: Courtesy The Saatchi Gallery, London / Photograph by Prudence Cuming Associates Ltd. Source: www.tate.org.uk

Tracey Emin, My bed, 1998. Zdroj: Lucia Heverová v Tate Britain, July 2015

Tracey Emin, My bed, 1998. Zdroj: Lucia Heverová v Tate Britain, July 2015

 

Rozestlaná postel byla poprvé vystavena v roce 1999 v Tate Modern. Proč vzbudila tolik rozpaků u publika resp. u médií, která určují zájmy majority veřejnosti? I přes svou zdánlivou otevřenost a degradaci nahoty a sexu na produkt zůstáváme stále konzervativní společností a řídíme se také odpovídajícími kulturními stereotypy. Odkrytí (a někdy i přijetí) vlastní intimity, která nikomu neubližuje a nikoho neuráží, nám činila problém před 16 lety a činí nám ho i teď.  Jaké stanovisko máme tedy zaujmout k rozválené posteli, jejíž povlečení je pokryto skvrnami, na nočním stolku i na koberci je rozházena spousta špinavých věcí včetně spodního prádla (prý s kapkami menstruační krve), kondomů (myslím nepoužitých), lahví od alkoholu (převážně použitých), trepky, drobky, cigarety a mnoho dalšího neidentifikovatelného? A kde leží zmiňovaná myšlenka? V otevřenosti téměř explicitně zpřístupnit vlastní intimní prostor a to jak hmotný, tak niterní. Postel má být odrazem psychického rozpoložení autorky z jejího období sebevražedných depresí, kdy z postele nevstala po několik dní. Jestli tomu chceme věřit či nikoliv, je druhotné.

Jde opravdu o umění výtvarné, když nevyužívá tradičních výtvarných prostředků (žádné plátno, žádné barvy, žádné štětce, ani hlína, mramor nebo bronz…)? 

ANO – je v souladu s definicí konceptuálního umění jako uměleckého směru.

ANO – jeden citát o moderním umění totiž říká, že je to to, co jsem mohl udělat, ale neudělal...

ANO – protože myšlenku vnímám jako dotyk inspirace, která v nás může prostřednictvím díla vyvolat jakési kouzlo (a také proto, že jsem zde zatím žádnou jinou definici nenabídla). 

Možnost nechat se okouzlit může být trochu devalvovaná notoričností díla. Nebudeme-li si však dělat přílišná očekávání, slibovat sami sobě nepředvídatelné zážitky a přibarvovat si již vytvořené dílo, budeme třeba nakonec příjemně překvapeni. Tak jako já. Menstruační skvrny už byly spíš vyšisované, kondomy jsou dnes v každé kabelce, denní tisk zažloutl, bílý plyšový králíček zešedivěl a přesunul se na druhou stranu koberce. Přesto postel působila jaksi křehce; méně velkolepě, a to jí činilo lidsky obyčejnou a blízkou. Obnažovala svůj vlastní příběh. A nejsou to hlavně příběhy, co nás na umění nakonec fascinuje nejvíce…?

PS: Postel byla po své první výstavě v Tate Modern koupena reklamním magnátem Charlesem Saatchim  za 150 000 GBP (při dnešním příšerním kurzu je to cca 5,7 mil. CZK) a stala se součástí vůbec první výstavy Saatchi Gallery. V roce 2014 vydražila aukční síň Christie´s dílo My Bed za 2,5 mil. GBP (cca 95,4 mil. CZK). 

Dnes je postel vystavena v londýnské galerii Tate Britain, která sdružuje díla pouze britského historického a moderního umění.