Hyperprostor

Vědecká odysea paralelními vesmíry,

zakřiveným prostorem a desátým rozměrem

Michio Kaku (* 1947)

 
Zdroj:  Argo.cz

Zdroj: Argo.cz

„Kapři prožívají celý svůj život v mělké tůňce. Podstata mého světa je nad jejich chápání. Sedím jen kousek od kapra a přitom nás dělí nesmírná propast. Kapři a já žijeme své životy ve dvou různých vesmírech, nikdy nevstoupíme do vesmíru toho druhého a přitom nás odděluje jen nejtenčí možná bariéra, totiž vodní hladina.“

(ukázka z knihy, s. 18)

Realita je souhrn všeho, co je. Ovšem ne všechno co je, si umíme představit. Kniha má perfektní návaznost na tento typ reality, navíc mi od začátku bere dech. Nezbývá tedy, než sem ty dech beroucí dojmy zaznamenat a pokusit se tak alespoň na malou chvíli zachytit zdánlivě nepředstavitelné skutečnosti. Skutečnosti, které nás obklopují, prostupují a tvoří součást našeho konání v podobě přírodních zákonů a umění, a které občas vidět nemůžeme nebo prostě nechceme. Nořím se do hyperprostoru!

Jistě si představujete knihu plnou nudných, kostrbatě napsaných a obyčejným smrtelníkům zapovězených fyzikálních teorií. Opak je pravdou. Kniha Hyperprostor: Vědecká odysea paralelními vesmíry, zakřiveným prostorem a desátým rozměrem je napsána v populárním stylu a její autor povolaně a obratně popisuje problematiku n-rozměrného prostoru. Michio Kaku, velmi činný teoretický fyzik, to zároveň provádí velmi opatrně, uvědomujíc si křehkost této problematiky. Chcete-li vzít do rukou tuto knihu, je třeba oprostit se od myšlenky neuchopitelnosti tohoto tématu, neboť i matematici a fyzikové po celém světě se jím zabývají už několik desítek let.


Hyperprostor. Prostor, který existuje, ale který za našich omezených možností nelze experimentálně ověřit. Nevěříte na červí díry ani na paralelní vesmíry? A co teprve umět se do nějakého z nich přemístit? Ať vám to připadá sebeabsurdnější, věřte, že vyvinutím obrovského množství energie je možné prostor zakřivit a dostat se tak do jiných dimenzí. Něco jako „stroj času“ tudíž není jen plodem obrazotvornosti autorů fantasy žánru. Nutkání odkrýt toto tajemství pochází od samotných matematiků a fyziků. Za postupným odkrýváním tajemství hyperprostoru totiž stojí jména jako J. C. Maxwell s popisem elektromagnetického pole; G. B. Riemann formulací metrického tenzoru, jakousi „Pythagorovou větou“ vícerozměrného prostoru; matematik a mystik Ch. Hinton vytvořením čtyřrozměrné krychle nazvané

teserakt; a v neposlední řadě Albert Einstein, který označil čas jako čtvrtý rozměr a fyzikální veličiny pak sjednotil ve speciální teorii relativity.


Že je toho na vás už trochu moc? Připouštím, že látka je poněkud hutnějšího rázu, ale vyplatí se vytrvat. Zde se totiž dostáváme ke kouzlu spojení matematiky a mystiky, vědy a umění. Krása tkví v jednoduchosti a eleganci. A ve fyzice lze k této kráse dojít právě pomocí neeuklidovské vícerozměrné geometrie, ve které by se sjednotili a tím pádem i zjednodušily všechny fyzikální zákony. Jistě tedy už chápete, že n-tý rozměr je vlastně jakýmsi svatým grálem fyziky. Krásu cítíme a prožíváme, aniž bychom jí rozuměli nebo chápali. A tak je tomu i ve fyzice. Stejně jako nemusíme rozumět složitým partiturám velkolepých symfonií, aby k nám tyto skladby svou krásou promlouvali, tak nemusíme rozumět všem matematickým zápisům, abychom se mohli nechat okouzlit genialitou přírodních zákonů kolem nás a v nás.


Teorie hyperprostoru proniká i do umění. Má vliv na vývoj kubismu a expresionismu. Dává prostor avantgardě, která v hyperprostoru spatřuje na jedné straně úkaz moderní vědy, na straně druhé mystickou záhadu. Tak jako se ve středověkém výtvarném umění pracovalo ve dvou rozměrech a v renesanci ve třech, výtvarné umění 20. st se opřelo o čtvrtý prostorový rozměr jako důsledek vzpoury proti pozitivismu a svazování materialismem. Umělci jako Salvator Dalí, Pablo Picasso, Marcel Duchamp a další potlačují perspektivu a někteří podléhají kouzlu symetrie. Využívají teseraktů a principů vycházejících z Möbiova pásu. Pozadu není ani literatura. Připomeňme si např. prolínání časových rovin a záhadné varietní kouzlení Wollanda v Mistrovi a Markétce, paralelní světy v trilogii Jeho temné esence od Philipa Pullmana nebo Alenku v říši divů matematika a logika Lewise Carrolla demonstrující vstupem do světa za zrcadlem Riemannovy prostřihy.

Möbiův pás. Zdroj:  Shapeways.com

Möbiův pás. Zdroj: Shapeways.com


Neumíme-li si tedy něco představit, neznamená to, že to neexistuje. Zkusme krásu některých skutečností akceptovat beze snahy ovládat ji nebo pochopit její podstatu, která je naší omezeností beztak neuchopitelná. Projevujme pokoru před faktem, že ač uvězněni na naší malé planetě, kterou si zároveň tak urputně ničíme, bylo nám dovoleno jen pomocí vlastní mysli a pomocí několika primitivních přístrojů, rozluštit zákony ovládající hmotu ve vzdálenostech miliard světelných let a to aniž bychom opustili naší Sluneční soustavu. Otevřeme svou mysl a podívejme se na téma z druhé strany – stejně jako si obyvatelé „Plochozemě“ nedokáží představit, že by je nějaká mocná ruka mohla vyzvednout z jejich dvojrozměrného světa do časoprostoru, tak si ani my nedokážeme představit (natož pochopit), že by nás cosi vyzvedlo na exkurzi do pátého a dalších prostorů. Tam, odkud vše pochází a kde naše fyzikální zákony mohou být sjednoceny v jeden elegantně jednoduchý celek. Einstein to nazýval Tajemným božským řádem. Mě napadá slovo Krása!

Teserakt. Zdroj:  Wikipedie

Teserakt. Zdroj: Wikipedie


Kaku na řádcích své knihy podává pochopitelně a ve velmi čtivé podobě problematiku n-tého rozměru, teorii superstrun i kvantovou mechaniku. Se zachováním nadhledu propojuje fyziku s filozofií, uměním i s teozofií, a seznamuje nás s přístupy, ze kterých teorie hyperprostoru vychází. Snaží se nám co nejvíce přiblížit vývoj a zatím odkrytou část podstaty této nadčasové myšlenky tak, aby se nám co nejvíce z toho ozřejmilo i v našem lineárním jednosměrném vnímání času. Kniha je bezesporu nabitá množstvím podněcujících úvah. Hned mě jedna napadá – kde je obsah knihy, když ji právě nečtete…?